Halloween

Halloween se tady slaví na plné pecky. Obchody jsou zaplaveny dýněmi, halloweenskými sladkostmi, převleky a každý druhý organizuje Halloween party.

Já jsem měla dva halloweenské večírky, jeden s klukama z laborky ve "sci-fi" stylu (takže na kostým padla spousta alobalu) a druhý ve středu na koleji, viz obrázek. Stačilo 31.10. večer vyjít na ulici a skoro jste nepotkali normálního Homo sapiens, zatímco se po ulicích promenádovala spousta upírů, čarodějnic, kostlivců, vlkodlaků, zombies atd. atd. atd. Kolem desáté, kdy jsem teprv kráčela na párty, již bylo devadesát procent skotských studentů sťatých, postávali před budovami a v oknech, pořvávali a prozpěvovali a házeli po mě z pater věci. Celkem nebezpečná záležitost, a tak jsem rychle zalezla na "flatpárty".

Tak jsem poprvé slavila Halloween. No bžunda :-) 

Hospůdky a kavárničky

Co s večery v Glasgow? Pokud nemám nic lepšího na programu a nechce se mi zůstávat v zamrzajícím minikutlochu na koleji, možností je zajít do hospůdky. Téměř každý večer je tu nějaká "International night", tématická či netématická, kde se potkává spousta zahraňáků. Sem tma na nějaký "pub night" zajdu.

Co si ale nenechám ujít, je čtvrteční večer po tréninku spolu s frisbee teamem v baru Home (jde se "domů" :-)). Obsadíme tři stoly, dáme si cider nebo pivo, pojídáme tunu dobrot co nám tam nasmažili (free food!) a hrajeme hry.

Další sympatická místa jsou např. hospůdky Blackfriars, The Lab, Boteco do Brasil, Maggie Mays. A co si v hospodě dát? Já většinou piju Cider (zkvašený jablečný/hruškový mošt s různými stupni alkoholu, může být sladší nebo sušší). Kéž bychom to měli doma, je to skvělá alternativa k pivu. Pokud pivo, tak se držím místního Tennents. Nebo Guinness, mmm. Občas zde čepují i česká piva, v Bar Home například mají Staropramen.

V některých hospůdkách občas hraje živá hudba. Například v Maggie Mays na Trongatu je každý čtvrtek od devíti rockovo-folková kapela. Naposledy jsme tam byli, když hráli dva kluci a rozvlnili celou hospodu. Nad sklenicí Guinessu se krásně poslouchaly moje oblíbené písničky od Mumford and Sons :-)

A co se týče nealko míst :-) objevila jsem skvělou kavárničku Tinderbox, kde vám takhle krásně naservírují capuccino...

The Munros: Challenge accepted!

V pátek 19.10. v 18:00 jsme se se Strathclyde University Mountaineering Clubem vydali z Glasgow mikrobusem s cílem zdolávat vršky v Glen Coe, Glen Etive a okolí. Cestou jsme se stavili ve vesnici Tyndrum ve vyhlášené Fish'n'Chips restauraci. Již za tmy jsme dorazili do chatky s nevyslovitelným jménem Inbhirfhaolain, schované hluboko v údolí Etive v malém lesíku u řeky, kam chodily pít srnky, s výhledem na okolní hory a vodopády. Po pár ciderech jsme nahoře obsadili matrace a snažili se přes noc nabrat sil v pokoji s ovzduším prádelny a chrápavým akustickým doprovodem.

Druhý den jsme rozdělili do dvou skupin a ta naše se jala zdolávat první Munro: Ben Starav v údolí Etive. Cože je to Munro? Hora ve Skotsku s nadmořskou výškou přes 3000 stop (914.4 m.n.m). Hor Munro je celkem 282 a nejznámějším je samozřejmě Ben Nevis, nejvyšší hora Spojeného království. Tam se chystám v únoru.

První část cesty na Ben Starav vedla relativně po rovině, ale za to extrémně bahnitým terénem. Chvílemi po kotníky a chvílemi po kolena jsme se probrodili až k úpatí hory a začal výšplh. Po třech hodinách a třech falešních vrcholcích jsme konečně dosáhli toho pravého, zahaleného mlhou. Jaký byl náš úžas, když se po chvíli mlha roztrhala a naskytl se nám výhled na jezera, okolní hory a údolí.

Po náročném výšlapu jsme se vrátili do chaty. Kluci nám uvařili večeři (s takovou chutí jsem těstoviny dlouho nejedla, následoval horký pudinkový dezert) a poté jsme se přesunuli k praskajícímu krbu a whisky. Co víc si přát.

Druhý den jsme vyrazili do "Lost Valley" (Coire Gabhail), což je utajené údolí, do něhož se lze vyšplhat ze slavného údolí Glen Coe. Obyvatelé Glen Coe v něm schovávali ukradená stáda krav. Také se k němu pojí historka o masakru v Glen Coe: v zimě roku 1692 se jeden ze skotských klanů (Campbells) jal vyvražďovat jiný klan (MacDonalds), protože neodpřisáhli oddanost novým vládcům Williamovi a Mary. Cambpellové byli u MacDonaldů na návštěvě a ti se tak stali nicnetušícími oběťmi masakru. Přeživší Macdonaldové se utekli schovat právě do ztraceného údolí, cestou jich však spousta zahynula ve sněhu.

Z Glen Coe jsme vystoupali zarostlou soutěskou s obřími balvany, vodopády a tůňkami, až k Ztracenéhmu údolí. Tím však naše trmácení teprv začalo. Na konci údolí na nás čekal obrovskí masiv Bidean nam Bian, a my se začali škrabat nahoru neskutečně strmým svahem. Cestou jsme potkali stádo jakýchsi kopytníků, kteří na nás zírali, jako bychom spadli z višně (je pravda, že opodál vedla normálnější stezka, ale to jsme zjistili až cestou dolů). Po třech hodinách škrabání se nahoru jsme konečně stáli na vršku hory Stob Coire Sgreamhach.

Pokořila jsem tak svůj druhý "Munro". Odměnou byl neuvěřitelně krásný výhled kolem dokola na údolí Glen Coe, stejnojmennou vesnici, jezero Loch Leven,  ztracené údolí Coire Gabhail, sluncem osvícený masiv Aonach Eagach a mrakami pokrytý Bidean nam Bian na druhé straně.

West Highland Way

Autorem tohoto příspěvku je první host blogu, František :-) Děkuji!

Naše třídenní výprava na nejznámější turistickou trasu skotské vysočiny začala v pátek v půl 6 ráno na téměř liduprázdném nádraží Glasgow Queen Street. Do městečka Fort William, výchozího budou naší cesty, nás po 4 hodinách jízdy dovezl komfortní Caledonian sleeper, takže druhé probuzení tohoto dne už bylo o poznání méně bolestivé. 

Hlavní turistická základna v Highlands nás sice uvítala poněkud nevlídným počasím, toho jsme se však nezalekli a vyrazili bez rozpaků vstříc naší plánované trase, která jak se zdálo, byla značená přímo z nádraží.  Asi po kilometru chůze mě konečně Markétka přesvědčila, že Great Glen Way vede skutečně jinudy než West Highland Way a vrátili jsme tedy zpět do města. Jelikož už odbíjela 12. hodina, déšť neustával a před námi bylo stále 24 km cesty, dovybavili jsme se rychle pláštěnkami na batoh, čelovkou, mapkou s vyznačeným začátkem trasy a vyrazili tentokrát už správným směrem:).  

Došli jsme tak až k odbočce k pozůstatkům keltského hradiště s tolkienovským názvem a kouzlem, Dún Deardail. Tuto bonusovou zacházku jsme samozřejmě nemohli vynechat a za odměnu se nám dostalo ukázky ledově chladného větru, který jsme do té doby ještě neokusili.  Avizované výhledy na nejvyšší horu Spojeného království, Ben Nevis, jsme si kvůli všudypřítomné mlze museli bohužel jen domýšlet. Zato jsme potkali velmi sympatického anglického turistu, s pozitivním vztahem k České republice a obrovským nadšením pro treking. Prorokoval na zítřek lepší počasí a tak nám pak bylo trochu líto, že jsme nevyslyšeli jeho narážky na docházející zásoby jídla a nevěnovali mu něco z našeho bohatého proviantu. Tma nás zastihla dobrých 8 km před plánovaným cílem v Kinlochleven. Postavili jsme tedy stan na jednom z mála rovnějších míst v okruhu desítek mil a začali vlastním tělem sušit promočené svršky.

Dobrou noc, Glen Coe

Dobré ráno, Glen Coe 

Ráno nás čekalo příjemné probuzení, poprvé od začátku naší cesty přestalo pršet. „Rychle“ jsme se sbalili a v 10 hodin už pokračovali dál po cestě.  Do Kinlochleven jsme dorazili krátce po poledni a v rychlosti navštívili lezecké centrum Ice Factor s nejvyšší indoor ledovou stěnou na světě. Po doplnění zásob čokolády  a vody jsme pokračovali dál výstupem na nejvyšší bod naší cesty ve výšce 550 m.n.m. Z něho se nám otevřeli nádherné výhledy na pohoří a údolí Glencoe. Zanedlouho se nám v dálce odkryl i cíl dnešního dne Kings House Hotel. Přibližně kilometr před hotelem jsme nedokázali odolat parádnímu plácku pro stan, s bublajícím potokem a krásným výhledem po okolních masívech. Rozhodli jsme se, že tedy obětujeme královský pokoj s teplou sprchou a snídaní do postele a začali s přípravou instantní večeře. Další den nás čeká slušná porce 30km v horském terénu, nařizujeme si tedy budík na 7 hodinu, abychom aspoň jednou vyrazili v čas.

bažiny Rannoch Moor

V půl 10 nás probouzejí kroky kolemjdoucích turistů, v telefonu přes noc došla baterka… Rychle tedy snídáme jogurt s čokoládou a ostružinami vlastní sklizně a vydáváme se na cestu. Míjíme opuštěné lyžařské středisko a přes sedlo ve výšce 450 m.n.m. přicházíme k rozlehlým slatinám Rannoch Moor. Otevírá se před námi zajímavá krajina s jezery a meandry řek, podobná americkému západu. 

Do vesnice Bridge of Orchy dorážíme po 4. odpolední. Nechce se nám tu čekat 4 hodiny na náš spoj do Glasgow a vyrážíme tedy směle dál do městečka Tyndrum. Po dvou hodinách cesty, vydatné přeháňce a západu slunce začínáme polemizovat nad tím, zda by nám nebylo bývalo lépe u sklenice Guinese v Bridge of Orchy. Nakonec za svitu čelovky doklopýtáváme do Tyndrumu, kde se při čekání na autobus rozmrazujeme horkým čajem. Poslední míli z autobusového nádraží na kolej docházíme silou vůle. Druhý den ráno nás čeká odměna v podobě LARGE scottish breakfast, která nás nasytí na celý den. Škoda, že jsme neměli o 4 dny více, na absolvování celé trasy. Místní „Great Trails“ jsou totiž neskutečně návykové :-).

Procházka po Glasgow: Necropolis, Trongate, Glasgow green

V neděli mě postihla melancholická nálada z toho, že jsem po večirku (který vyústil v zelenou záplavu) zaspala a nestihla odjezd na frisbee turnaj, kam jsem chtěla jet fandit našemu týmu. Navíc mě pořád pobolívalo koleno a ani bych s nimi nemohla hrát. Kamarádi měli jinou práci a tak jsem se sama vydala prozkoumávat blízké kousky Glasgow, a našla jsem několik skvostů...

Nedaleko kampusu se nachází Glasgowská katedrála, St. Mungo's Cathedral. Kousek od ní je tzv."Necropolis", vršíček pokrytý starými viktoriánskými hroby a kříži, kterých je v souhrnu přes 3000 a na jejich vytváření se podíleli významní umělci. Necropolis je nádherné místo překypující klidem s výhledem široko daleko - v dálce jsou dokonce vidět desítky vrtulí větrných elektráren, které ční za Glasgow a jsou poháněny zdejším typickým vichrem. V nekropoli jsem si oblíbila krásnou sochu anděla s jemnou tváří, kterému někdo do ruky vložil růžovou chryzantému...

Večer jsem se ještě prošla okolo věže v Trongatu směrem k řece Clyde, podél níž se táhne krásný velký park Glasgow Green. Krásné místo na běhání a sportování, frisbeeáci tam občas trénují. V parku se nachází "People's palace" a velká fontána, vedle parku je několik hezkých kostelů.

Kdo mi pořád tvrdil, že Glasgow je ošklivé industriální město? :-) Už poněkolikáté jsem se ujistila, že je tomu právě naopak, město je živé a je tu spousta krásných zákoutí. Navíc bydlím v centru a mám to všude blízko - 10 minut do školy a do laborky, 10 minut na "Václavák" George square, 10 minut do sportovního centra a bazénu, 10 minut do Glasgow Green, 2 minuty do supermarketu a v neposlední řadě 3 minuty do baru, kde se schází horooddíl a frisbeeáci. Prostě idylka.

Fastfood v laboratoři

Dlouho jsem nemohla přijít na to, kam mám v univerzitním areálu nebo poblíž chodit na obědy. 

Až tento týden jsem zjistila, že si stačí jít do jedné z laboratoří natočit guláš.

Horor "Laboratoř aneb Kde končí špatní studenti?", od října 2012 ve vašem kině.

Craig Ailsa & Galloway forest park

... všechno bude :)

Procházka po Glasgow: Darnsley, Priesthill

Tajuplný vchod do jedné z budov.

Každou středu organizuje zrzavý skot Gary nějakou výpravu po méně známých krásách Glasgow a blízkého okolí. Tentokrát jsme se vlakem vydali na okraj města do oblasti Darnley a Priesthill.

První zajímavostí byl krásný starý javor, pod nímž údajně Marie Stuartovna (Mary, Queen of Scots) ošetřovala svého manžela, Lorda Darnleyho. To bohužel není podle pravdy, stromu není 500 let, nicméně je krásný a po Darnleym se jmenuje celá oblast.

Pokračovali jsme lesními cestičkami až k starobylým budovám pod nádrží. Když jsme se poté vyškrabali strmým svahem nahoru, naskytl se nám nádherný pohled přes vodní plochu. Na jednu stranu dokonce byly v dálce vidět vysoké hory. Bylo krásně, na jezeře se pohupovaly labutě, my se procházeli podél jezera až k malému vodopádu a pozorovali, jak se nad Glasgow honí černé mraky, zatímco nás hřálo slunce.


Ne nadarmo název Glasgow pochází z galského "Glas Ghu", v překladu do angličtiny "dear green place", milé zelené místo. Je tu spousta přírodních parků a zeleně.

NEDs and Glasgow smile

Dneska drobet děsivější kapitola. Kluci v laborce obohatili můj slovník o běžný skotský pojem: NED, non-educated delinquents. Slovník říká: The stereotypical view of a ned is an adolescent male youth, of working class background, who wears fake Burberry, who engages in hooliganism, petty criminality, loutish behaviour, underage drinking and smoking or just irritating others. They are often assumed to be unemployed.

NEDs jsou nezaměstnaní, nevzdělaní, oblečení do falešných značkových hadrů, potloukají se v hloučkách městem s velkou flaškou alkoholu a nasávají. Když se jim něco nelíbí, rozšíří vám úsměv nožem - a nelíbit se jim může ledacos, např. že máte u sebe deštník. Deštník totiž správný "Glasgwegian" nenosí.

Na jednom blogu píšou: "Nothing is scarier than Glasgow kids. Oooh Batman’s worst enemy is a guy who had the sides of his mouth cut open? That’s simply a bad night in Glasgow. In fact, they call it a fucking Glasgow Smile! It’s rare to see a young kid without a severe facial scar and this tradition goes back generations. So trust me. Steer clear of the wains."

Nebezpečná je prý čtvrť na východ od nás, East End. Nic moc je taky údajně na jihu Rutherglen, bitky a krev na ulici žádná vyjímka. Všeobecně je dobré se vyhnout sídlištím. Glasgow má zkrátka své stinné stránky.

Ultimate Frisbee

Ve čtvrtek jsme s univerzitním týmem Dark Horses měli první trénink a hned v sobotu jsem vstávala v 7, abych stihla týmový mikrobus do nedalekého města Stirling, kde začínal víkendový venkovní turnaj. Byla to paráda! Univerzitní kampus, kde jsme hráli, byl obklíčen skotskými vršky, krásnými velkými stromy a na jedné straně čněla věž památníku "Wallace Monument" (viz první fotka). Znalci Pána prstenů ocení, že zavřená strana tedy byla buď směrem na děsivou věž "Isengard", nebo "Moria", kopce na opačné straně :-) První den bylo krásně ale foukal uragán, takže měli potíže i zkušení hráči. V neděli pro změnu nefoukalo, ale pršelo, tudíž měli blátivé a kluzké potíže všichni bez kopaček. Po zápasech jsme všichni vypadali jak pořádně vyrochněná prasátka.

    Zdejší frisbee má jeden moc pěkný zvyk. Po zápase si týmy krom vyříkání v kolečku ještě zahrají dvě krátké vtipné hry (je jich fůra, některé příklady http://www.ultitalk.com/index.php?topic=782.0), v nichž většinou postupně hráči vypadávají. Když zbydou poslední dva, provádí se "rozstřel"- někdo jiný určí osobu z cizího týmu, která se nachází opodál a nevnímá situaci, a oba hráči vybíhají směrem k té osobě. Kdo první plácne nic netušící terč po zadku,vyhrál :-)

Na zdejších turnajích samozřejmě nechybí párty a to párty v převlecích. Téma bylo "minulost", takže jste  večer v hospodě a později na tanečním parketu mohli spatřit pračlověky, lidi v plenkách, tógách atd. atd. Přespávali jsme u pořadatelů doma.

Hráli jsme 6 zápasů, poslední jsem vynechala kvůli natékajícímu kolenu. Návrat k frisbee po 10ti měsících byl bolestivý, ale radostný :-) a třešnička na dortu? Dala jsem první týmový bod sezóny!