West Highland Way

Autorem tohoto příspěvku je první host blogu, František :-) Děkuji!

Naše třídenní výprava na nejznámější turistickou trasu skotské vysočiny začala v pátek v půl 6 ráno na téměř liduprázdném nádraží Glasgow Queen Street. Do městečka Fort William, výchozího budou naší cesty, nás po 4 hodinách jízdy dovezl komfortní Caledonian sleeper, takže druhé probuzení tohoto dne už bylo o poznání méně bolestivé. 

Hlavní turistická základna v Highlands nás sice uvítala poněkud nevlídným počasím, toho jsme se však nezalekli a vyrazili bez rozpaků vstříc naší plánované trase, která jak se zdálo, byla značená přímo z nádraží.  Asi po kilometru chůze mě konečně Markétka přesvědčila, že Great Glen Way vede skutečně jinudy než West Highland Way a vrátili jsme tedy zpět do města. Jelikož už odbíjela 12. hodina, déšť neustával a před námi bylo stále 24 km cesty, dovybavili jsme se rychle pláštěnkami na batoh, čelovkou, mapkou s vyznačeným začátkem trasy a vyrazili tentokrát už správným směrem:).  

Došli jsme tak až k odbočce k pozůstatkům keltského hradiště s tolkienovským názvem a kouzlem, Dún Deardail. Tuto bonusovou zacházku jsme samozřejmě nemohli vynechat a za odměnu se nám dostalo ukázky ledově chladného větru, který jsme do té doby ještě neokusili.  Avizované výhledy na nejvyšší horu Spojeného království, Ben Nevis, jsme si kvůli všudypřítomné mlze museli bohužel jen domýšlet. Zato jsme potkali velmi sympatického anglického turistu, s pozitivním vztahem k České republice a obrovským nadšením pro treking. Prorokoval na zítřek lepší počasí a tak nám pak bylo trochu líto, že jsme nevyslyšeli jeho narážky na docházející zásoby jídla a nevěnovali mu něco z našeho bohatého proviantu. Tma nás zastihla dobrých 8 km před plánovaným cílem v Kinlochleven. Postavili jsme tedy stan na jednom z mála rovnějších míst v okruhu desítek mil a začali vlastním tělem sušit promočené svršky.

Dobrou noc, Glen Coe

Dobré ráno, Glen Coe 

Ráno nás čekalo příjemné probuzení, poprvé od začátku naší cesty přestalo pršet. „Rychle“ jsme se sbalili a v 10 hodin už pokračovali dál po cestě.  Do Kinlochleven jsme dorazili krátce po poledni a v rychlosti navštívili lezecké centrum Ice Factor s nejvyšší indoor ledovou stěnou na světě. Po doplnění zásob čokolády  a vody jsme pokračovali dál výstupem na nejvyšší bod naší cesty ve výšce 550 m.n.m. Z něho se nám otevřeli nádherné výhledy na pohoří a údolí Glencoe. Zanedlouho se nám v dálce odkryl i cíl dnešního dne Kings House Hotel. Přibližně kilometr před hotelem jsme nedokázali odolat parádnímu plácku pro stan, s bublajícím potokem a krásným výhledem po okolních masívech. Rozhodli jsme se, že tedy obětujeme královský pokoj s teplou sprchou a snídaní do postele a začali s přípravou instantní večeře. Další den nás čeká slušná porce 30km v horském terénu, nařizujeme si tedy budík na 7 hodinu, abychom aspoň jednou vyrazili v čas.

bažiny Rannoch Moor

V půl 10 nás probouzejí kroky kolemjdoucích turistů, v telefonu přes noc došla baterka… Rychle tedy snídáme jogurt s čokoládou a ostružinami vlastní sklizně a vydáváme se na cestu. Míjíme opuštěné lyžařské středisko a přes sedlo ve výšce 450 m.n.m. přicházíme k rozlehlým slatinám Rannoch Moor. Otevírá se před námi zajímavá krajina s jezery a meandry řek, podobná americkému západu. 

Do vesnice Bridge of Orchy dorážíme po 4. odpolední. Nechce se nám tu čekat 4 hodiny na náš spoj do Glasgow a vyrážíme tedy směle dál do městečka Tyndrum. Po dvou hodinách cesty, vydatné přeháňce a západu slunce začínáme polemizovat nad tím, zda by nám nebylo bývalo lépe u sklenice Guinese v Bridge of Orchy. Nakonec za svitu čelovky doklopýtáváme do Tyndrumu, kde se při čekání na autobus rozmrazujeme horkým čajem. Poslední míli z autobusového nádraží na kolej docházíme silou vůle. Druhý den ráno nás čeká odměna v podobě LARGE scottish breakfast, která nás nasytí na celý den. Škoda, že jsme neměli o 4 dny více, na absolvování celé trasy. Místní „Great Trails“ jsou totiž neskutečně návykové :-).